V současné době probíhá příprava tzv. Bílé knihy, která by měla specifikovat směry české obranné politiky. Dnešní doba je charakteristická tím, že jsme členy NATO a nemáme definovaného zřetelného nepřítele. Dále zažíváme poměrně dlouhé období klidu. V důsledku toho výdaje na obranu klesají k současné hodnotě 1% HDP a pohybují se pod 2%, které byly přislíbeny při přístupu NATO. Korupce při armádních zakázkách zájmu veřejnosti o obranu také nepřidává. Ve výsledku o bojeschopnosti současné armády nemůže být ani řeč. Po plánované likvidaci protivzdušné obrany a vyřazení raketometů GRAD, již proběhlém výrazném omezení letectva a tankového vojska máme ve výsledku lehký sbor, který by těžko zvládl to, k čemu armádu primárně máme mít - k ochraně územní celistvosti a odstrašení v duchu starého přísloví: "Kdo chce mír, chystá válku", nebo "Kdo nechce živit vlastní armádu, bude živit cizí".

Za posledních 20 let došlo k dramatickému zeštíhlení Českolovenské a následně již České armády. Její dnešní početní stavy a vybavení je jen zlomkem velikosti z poloviny 90. let. Zeštíhlení bylo třeba, ale horší je již hledání odpovědi na otázku, jaká velikost AČR je správná a konečná a co se od jako od ní celku čeká. To bohužel nikdo neví, a neví to ani samotná armáda. V tuto chvíli nemá armáda schválenou koncepci, ze které by bylo jasné, kam armáda směřuje, zda je to vševojsková armáda, specializovaná armáda, expediční sbor na mise, nebo co vlastně. Nikdo to neví, proto zatím tolik nebolí propouštět, rušit odbornosti, útvary a techniku a opticky šetřit. Naopak, prodává se to jako státotvorná činnost zachraňující rozpočet případně platy učitelů.