K myslivosti jsem se dostal až po čtyřicítce, takže se pořád ještě učím a získávám zkušenosti. Člověk v tomto věku už obvykle nemá takový hlad po ráně, a tak se mnohdy kochám, přemýšlím o věku a chování sledované zvěře a užívám si to. Zkrátka nechci udělat pokud možno žádnou botu. Nicméně nadešel čas, abych i já ulovil své první prase.

Začal jsem si zakrmovat v místě, kde nikdo jiný nechodí. Honitba není daleko od Prahy a obecně je tu velký pohyb lidí, koní, běžců, cyklistů a zkrátka k Václaváku to mnohdy nemá daleko, bez ohledu na denní dobu. Z plodin se střídá pšenice a řepka. Sem tam jetel inkarnát.

První rok jsem se v honitbě víceméně rozkoukával. Když už mi prasata začala chodit na hromadu, tak přišel čas naháněk, přestalo se individuálně lovit, aby zvěř měla klid, a pak po naháňce z tlupy nezůstala ani štětina.

Letos jsem od času prázdnin začal opět krmit. Brzy se návštěvníci ustálili na 2 lončáky, kňoury kolem 80-90 kg. Remízek s kalištěm býval obsazen bachyněmi, ale letos si jej zřejmě hájili tito lončáci. Pytel jablek pořádali klidně hodinu. Chodili téměř jako hodinky. Nažrali se a pak se s funěním přesunuli někam svalit. Málokdy byla rychlejší vysoká nebo dančí.

Několikráte jsem na ně mířil, ale jednak je letošní rok hodně teplý a takovou porci masa je třeba i rychle zpracovat, a za druhé mě pracovní povinnosti neumožňovaly druhý den pokračovat se zpracováním zvěřiny. Nebylo jisté, že by střelený kus šel případně na prodej, a tak jsem nepospíchal. Také jsem si ověřil u hospodáře, že mám jednoho střelit, protože většina kolegů se soustředila na selata, která ale zase nechodila tam, kam obvykle chodím já. Zemědělci hned po sklizni plodin pole podmetou, takže není pro zvěř zajímavé.

Protože divočáci způsobovali škody, bylo třeba být trošku vidět a udělala se menší naháňka. Bohužel hned v druhé leči plné trnkových keřů psi narazili na většího kňoura (později se ukázalo, že minimálně bronz) a zrasoval tři psy.

To urychlilo mé rozhodnutí přestat je pást, a začít je lovit.

Navečer jsem si šel sednout. Protože jsem byl celý den pryč, vyslal jsem odpoledne rychlou spojku, syna na babetě, aby nasypal nějakou pšenici.

Večer jsem zasedl a čekal, zda se lončáci ukáží. Zcela proti zvyklostem šli z opačného směru uvláčeným polem. Hromadu minuli obloukem, ale pak se jim to rozleželo a vrátili se zpět. Pak je nemohlo nic zastavit a začali mlaskat, funět a cpát se. Spokojeně si mávali pírkem a ničeho si nevšímali.

Jednoho jsem si vybral, snažil jsem se vybrat toho o krapet menšího, namířil a střelil. Použil jsem ZH304 se střelou SB SP 9.1 gramu.

Krve by se ve mně nedořezal, oba divočáci vypálili, jako by do nich vjela elektrika a utíkali do směru, ze kterého přišli. Zapadli do křoví, slyšel jsem dusot a pak klid. Pár minut jsem čekal a čas si vyplnil sledováním nástřelu a stopní dráhy termo monokulárem.

Protože běželi po uvláčeném poli čerstvě zaseté pšenice, viděl jsem tmavší fleky, o kterých jsem se domníval, že je to barva. Hospodáři jsem poslal SMS, že jsem střílel a ještě chvíli čekal. Za chvíli se ale objevil kňour, postával u křoví a obcházel ho. No trvalo to pěkných pár minut, až jsem začal být netrpělivý. Tak jsem párkrát zakašlal a kňour to zabalil a šel pryč. Byl to jeden z těch dvou, kteří se krmili pod posedem. Byl jsem opravdu nervózní, zda jsem nechybil, ale uklidňovalo mě přesvědčení, že v poli vidím hodně vylité barvy po celé dráze, po které utíkali.

Slezl jsem z posedu a šel na nástřel. Nikde ani kapka barvy. Svítil jsem si baterkou, ale nikde nic. Šel jsem do pole, kde jsem viděl termem stopní dráhu, ale opět ani kapka barvy. Takže jsem vzal do jedné ruky termo, do druhé pušku a šel směrem ke křoví, kam divočáci utekli. Hlodaly ve mě pochybnosti, zda jsem mohl minout.

Po chvíli jsem ale uviděl ležícího kňoura. Od nástřelu to bylo necelých 20m. Přesvědčil jsem se, že je zhaslý a vzdal jsem mu hold. Když jsem jej poté otočil, našel jsem vstřel. Výstřel nebyl vůbec vidět. Utrhl jsem úlomek, dal poslední hryz a plombu. Poté jsem zavolal domů, aby vzali auto a pomohli mi. Obvykle se všude přesouvám pěšky. Poprvé jsem také použil lodnu na tažení zvěře, která se ukázala velmi praktická.

Druhý den jsem hned po svítání vyrazil zkontrolovat nástřel a pole, jak je možné, že jsem nikde v noci neviděl barvu. A opravdu, nikde nebyla ani kapka.

Lončák byl totiž zasádlený, sádlo mělo cca 5 cm a ta zřejmě střelu a její kanál na vstřelném i výstřelném kanálu zašpuntovalo. Že jsem prase prostřelil, jsem poznal až při stahování, protože z venku to vůbec nebylo vidět. Ale mezi vrstvou tuku a žeber se na obou stranách vytvořily hematomy cca 20x20 cm.

Našel jsem i vysvětlení, co byly ty fleky, které jsem považoval v noci za vylitou barvu z prasete. Jak při útěku zabírali spárky v hladkém zasetém a úplně vyschlém poli, strhli horní vrstvu hlíny a spodní měla jinou teplotu než vrchní, a proto jsem to mylně považoval v termu za barvu.

Pro staré mazáky asi rutina a můj příběh vyvolá pousmání. Pro mě byl silný zážitek a porce zkušeností. Z hrůzy, že jsem chybil nebo jenom postřelil prase, se to změnilo na silný lovecký zážitek. Jsem rád, že u mě sv. Hubert stál a kňour zhasl rychle kousek od nástřelu.


Lončák měl vyvržený cca 75kg. Zbraně už čekají na to, až si dodělám podložku. Přece jenom je první. Proto mi zůstala i zvěřina.